Báseň č. 2

Temeno sopky.

Na špičce nosu.

Bezvětří.

Půjdu tam,

kde poustevník ošetřuje slepým srpám rány,

kde bílé a černé se v nicotu mění,

kde banalita a nervozita sklízí ovoce poznání.

Půjdu...

ale odmítám přemýšlet  hříších noci

a dobrých skutcích dne...

Anděly to stejně nezajímá.

Temeno sopky.

Na špičce nosu.

Vítr.

..Trubadůr z hvězd je ženich tvůj."

Železné škorně a hůl

podala mi sudička na cestu za nim,

Smrt gloriolu,

pravda se lží košili z pavučiny

a čest tenisovou raketu.

Láska se pohádka bez konce,

která kdysi v dětství ve vesmíru s nulou

na škatule škatule hejbejte se hrála.

Temeno sopky.

Na špičce nosu .

Tornádo.

,,Zhroutí se víra někdy tak,

aby moudrost a svoboda objala celou Zemi?"

Kam doletí šipka složená z našich nesplněných slibů?

/Nadnáší ji přátelstcví a věrnost./

Kam dopluje parník složený ze zrady a závisti?

/Je vodou pokora a skromnost?/

Kdo s kým?

Kdo s koho?

Dítě ještě zabalené do snu žvýká

a pudl chňape po vločkách sněhu.

Hvězda přede mnou,

dospělost za mnou.

Na úpatí sopky.

Červený nos.

Nachlazení.

Co by se stalo,

kdyby slepé srny promluvily lidskou řečí?

Co by se stalo,

kdyby postevník smilnil a hřešil?

Moudrost,svoboda s vírou by společně přebrodily

rozbouřenou řeku času

a láska by otevřela knihu pohádek.